Jana Hučíková nejenže zažila první krůčky Lejaan, ale také se z velké části podílela na tom, jaký je dnes. Udržitelný, minimalistický, novátorský, respektující řemeslo a odlišný v mnoha elementech svého fungování. My v Lejaan si Jany i její práce nesmírně vážíme, a proto chceme, aby ji znal celý svět. Popovídali jsme si s ní o její cestě ke kreativě, dobrodružných začátcích Lejaan, největších zkouškách i plánech do budoucna.

Čím jsi chtěla být, když jsi byla malá?

Veterinářkou, nebo interiérovou designérkou. Pamatuji si éru, kdy jsme jako děti kupovali tátovi lentilky, protože měl hrozně rád sladké. A já mu místo obyčejné krabičky lentilek vyrobila z banánové krabice takový pokojík. Udělala jsem z papíru stůl, skříňky, stromeček a pod ten je dala. Už v té době mě to k designu tak nějak táhlo. Zároveň jsem milovala neustálé přesouvání nábytku. Vždycky jsem prostor nějakým způsobem řešila.

Byla jsi ke kreativitě vedená?

Paradoxně vůbec. Nemám žádné předky malíře, nikdy jsem nechodila třeba na keramiku… Byla jsem spíš samouk. Na základce jsem měla spolužačku, která hrozně hezky kreslila a byla v tom podporovaná. Když jsem se měla zamýšlet nad střední školou, inspirovala mě a rodiče mě vzali na ZUŠku. Tam nám bylo řečeno, že by to byl se mnou ztracený čas. Já se ale zakousla a došla jsem si k té kreativě sama.

Jak jsi zjistila směr, kterým se chceš nakonec ubírat?

Když jsem na střední v Uherském Hradišti studovala navrhování oděvu, dostali jsme ve třeťáku za úkol vybrat divadelní hru a pro tu navrhnout divadelní kostým. A mě v ten moment nesmírně nadchla myšlenka, že může oděv něco vypovídat, nést určitý příběh. Že se nemusí jednat o pouze hezké šaty… Tam jsem si uvědomila, že nechci strojově vytvářet pravidelné kolekce. Došlo mi, že by mě mnohem víc bavila ta scénografie, tedy obor spojený s prostorem, kde nejde jen o kostým, ale o celou scénu jako celek.

Jaká zkušenost tě v tvých začátcích nejvíce zformovala?

Byla to poměrně klikatá cesta, ale nejspíše práce prodejní asistentky u Blanky Matragi. Byla to obrovská a náročná zkušenost, díky které jsem se naučila dávat důraz hlavně na precizně odvedenou práci a neustálou připravenost. Čerpám z toho dodnes, ale asi úplně jiné věci, než by člověk čekal. Dalo mi to nadhled, určitou formu klidu a velmi mě to naučilo komunikaci jak s lidmi obecně, tak s klienty. Odnesla jsem si zkušenost diplomatického jednání, které jsem pak využila i na mé další pozici ve Stockistu.

Proč ses rozhodla pro změnu práce a na jakou pozici jsi nastoupila?

Do Stockistu jsem šla na inzerát. Stále mě to totiž táhlo k designu a obecně interiéru. Musela jsem se toho ohledně materiálů a jejich opracování hodně naučit, ale strašně mě to bavilo. Ležela jsem neustále s hlavou ponořenou v katalozích a cenících, všechno jsem si pročítala. A to mi dalo strašně moc. Nejdříve se jednalo o pozici prodejní asistentky, postupem času mě ale majitel začal pouštět k dekorování expozic a vystavování produktů, a to i když ze začátku nenechal nikoho na nic moc sáhnout. Bylo to pozvolné, ale nakonec jsme si vybudovali vzájemný respekt, což byl z jeho strany téměř unikát. Ve finále jsem tam dělala vedoucí celého pavilonu.

Co ti kombinace těchto prací dala?

Stockist mi ukázal především důležitost vizuální části prezentace, Blanka mě naopak uvedla do tvorby koncepce a precizního způsobu práce. Velkou část svého času jsem nicméně věnovala samostudiu, čímž jsem získala obrovský přehled. A ten se snažím si udržet. Dnes třeba dokážu podle fotky interiéru přesně určit značku jednotlivých kousků. Jednu dobu jsem to dělala dokonce i u filmů, je to taková deformace. (smích)

Jak jsi po tom všem narazila na Lejaan?

Když už jsem ve Stockistu pár měsíců nepracovala, zavolal mi bývalý kolega, že se nějakému zákazníkovi líbily nadekorované stoly v pavilonu a že by stál o dekoraci bytů, které se svým architektonickým studiem Delicode prodává. Tak jsme se Marcelem Gecovem spojili, já práci odvedla a bylo to. Poté mi nabídl dlouhodobější spolupráci a já na to kývla. Za nějaký čas přišel s tím, že s kamarády zakládá nový projekt věnovaný povlečení a že by potřeboval nadekorovat focení i připravit styling pro fotodokumentaci na web a do katalogů. V tu chvíli neexistoval žádný koncept, pouze povlečení. A tak to začalo.

Lejaan jste vybudovali od základu. Jaká část tohoto procesu pro tebe byla nejnáročnější?

Každý z nás měl nějaké zkušenosti, nikdo se ale primárně nevěnoval webu ani marketingu. Neznali jsme ty funkční základy jako SEO, PPC, bannery, remarketing a snažili se všechno vymyslet sami, což moc nešlo. Takže to bylo nejtěžší… Dostat se přes ty technické věci, které jsou potřeba, ale berou spoustu času. Od té doby se ale vše postupně pokrylo, dostalo strukturu. Dřív to byl jednoduše naprostý punk. (smích)

Na co nejradši vzpomínáš?

Určitě na počáteční focení a první horní pohledy, protože je s tím spojeno mnoho úsměvných situací. Když jsem u kolekce Never Too Late vymyslela, že potřebuju šípky, dopadlo to tak, že je Marcelovi rodiče stříhali v nějakém areálu u jejich práce a Marcelův táta jich potom přivezl celé auto.

Legendární je také kolekce Winter Fields. Na fotku sněhu tam padlo skoro 20 kg moučkového cukru a na mou prosbu se narychlo sehnalo kolo od traktoru. Nikdo se vlastně ani nedivil. (smích)

Nebo třeba u kolekce Flat White. Fotilo se tenkrát ve studiu, kde nebyl kávovar a poblíž nebyla žádná kavárna. No a my jsme nutně potřebovali cappuccino s latte artem. Takže se přichystala scéna, kluci vyjeli na Žižkov pro kafe, po návratu se rychle vybralo to nejhezčí, položilo se vedle postele a během pěti minut se muselo vyfotit. Takže třeba takhle. (smích) To se člověk prostě podívá na každou tu kolekci, vidí ten příběh a je to vtipný. Bylo strašně hezký, jak se všichni zapojovali, když to vznikalo. 

Teď v Lejaan zastáváš pozici kreativní ředitelky. Co všechno to obnáší?

Hlavní gró je určitě kolem kolekcí. Jde o kooperaci při výběru barev a vzorků, vymýšlení názvů. Velká část je také řešení fotek, produkce, jejich výběr. Dále taky dekorování interiérů, výjezdy k influencerům, řešení vizuálu obalovin… Ale jak jsem u toho od začátku, tak mám samozřejmě všeobecný přehled a součástí mé práce je i projektové řízení spojené s launchem nových kolekcí.

Působíš jako člověk, který své práci obětovává maximum. Co tě žene kupředu?

Na to asi nemám konkrétní odpověď. Prostě mě to baví! (smích) Našla jsem se v tom. Kluci mi dali volnost a důvěru. Nikdy mě nikdo nehlídal, vždy jsem s nápady přicházela organicky sama. Takže jsem energii vždycky čerpala z toho, že mě to naplňovalo. A taky, že se každý ten projekt vyvíjí přesně tam, kam má… To je to krásný, co mi dodává energie strašně moc.

Kde hledáš inspiraci?

To bude znít jako hrozné klišé, ale úplně všude. Myslím si, že to tak kreativci hodně mají. Nemusí to být vyloženě vědomé, ale jde opravdu o ty každodenní situace. Hodně chodím do přírody, tam čerpám opravdu dost.

Když se vyvíjí nějaká nová kolekce, jaký je tvůj tvůrčí proces?

Nejdříve vyvíjíme barvu, to je taková prodejní část. Třeba minulý rok jsme hodně řešili absenci teplejších tónů typu cihlová a béžová. Věděli jsme, že takovou barvu chceme zařadit. V tu chvíli vezmeme vzorník, vybereme odstíny a na základě těch vymyslíme názvy podle toho, co barva evokuje. A pak se to rozjede a já už automaticky přemýšlím nad horním pohledem tak, aby to každý pochopil. Všechno to do sebe musí zapadat a něco vyprávět.

Přestěhovala ses kvůli Lejaan do Liberce, to je docela změna. Jsi tam spokojená?

Jsem. Neskutečně se mi tady líbí. To okolí, ta příroda… Praha už na mě byla moc. A Liberec je tak specificky jiný.

Na začátku jste byli čtyři, dnes tým Lejaan tvoří asi patnáct lidí. Přemýšlíš často nad tím, jak firma vyrostla?

Často nad tím nepřemýšlím, v tom spěchu to člověk nějak nevnímá. Nedávno jsem ale zažila situaci, kdy jsem si šla o víkendu do haly něco vyzvednout, udělala si kafe a rozhlédla se v tom tichu kolem sebe. Začalo to jako čtyři regály, jediný stůl, počítač a teď je to úplně jinde. Lidé samostatně fungují, každý ví, co má dělat… Už to není jako na začátku, kdy všechno chodilo za mnou. Je to úchvatné, jak to dokáže šlapat. Občas mám takovou vteřinku, kdy si tohle všechno uvědomím.

Právě ty jsi z velké části definovala to, jaký Lejaan je. Prozradíš nám tvou vizi do budoucna?

Určitě je tam spousta plánů, velkých plánu. My totiž malé ani nevedeme. (smích) Přála bych si, aby každý člověk bral Lejaan jako lovebrand. Aby co největší počet lidí vnímal, jak se ta firma vyvíjí a že na každém záleží. Aby se lidé těšili do práce a té značce věřili, měli ji upřímně rádi. To je takové mé přání spíše než vize. Je jasné, že obchodních plánů je spousta a pokud se stanou jen z poloviny, tak to bude strašně obrovský. (smích) Ale já osobně bych hlavně chtěla, aby byli lidé ve firmě spokojení. A aby ti, kdo budou mít Lejaan doma říkali, že to je ten jeden kousek, TEN Lejaan.

Poslední otázka je taková osobní. Když se na to všechno podíváš, jsi na sebe hrdá?

Jo, jsem. Sice si to málokdy přiznám, ale za těch pár let, co s klukama jsem, se podařila opravdu velká věc. Takže jo, určitě! (smích)